Přeskočit navigaci


Historie

Jindřichohradecko bylo osídleno českým obyvatelstvem koncem 12. a na počátku 13.století, kdy Jindřich Vítkovec sem přivedl osadníky z Benešovska a pod nově založeným hradem nad Nežárkou položil i základy příštího feudálního panství pánů z Hradce. Toto nové české obyvatelstvo nepostačilo však osídlit všechno území. Proto, jako i v jiných částech českého pohraničí, ve druhé polovině 13.století došlo zde k druhé kolonizační vlně. Páni z Hradce si pozvali na pomoc řád Templářů, jejichž úkol později převzali němečtí rytíři. Oba řády sem přivedly další kolonisty německé národnosti, kteří se usazovali na území řídce osídleném, především na severovýchod od Jindřichova Hradce, kde byl vykázán rytířům zvláštní úděl.

Založení obce

Mezi německé vesnice tehdy založené patří i Lodhéřov, který se poprvé objevuje v archivních dokumentech jako Ruderschlag, nazvaný nepochybně podle svého zakladatele Rudgera, člena německého řádu. Pro německé jméno Rudger existovalo české jméno Lodhéř, podle něhož byla obec nazývána česky Lodhéřov. První písemná zmínka o obci je činěna roku 1294 jako majetek Oldřicha II. z Hradce, pána na Jindřichově Hradci a Telči. Lodhéřov byl farní vsí a kostel sv. Petra a Pavla se připomíná již v roce 1297. Podací právo ke kostelu držela jindřichohradecká komenda Řádu německých rytířů, kteří byli, z pověření pánů z Hradce, kolonizátory okolí Jindřichova Hradce a pravděpodobně i zakladateli vsi. Němečtí rytíři se v husitských válkách odtud vystěhovali.

Obec ve středověku

Nová obec rozkládající se v délce 2.5 km podél Ženského potoka, prozrazuje již tímto půdorysem německé založení. Nejstarším archivním dokladem o osudech Lodhéřova je darovací listina Oldřicha z Hradce, kterou 17. září 1297 tento hradecký pán daroval obec Lodhéřov templářskému řádu. Tato rozlehlá pohorská vesnice na živém potoku na úpatí nejvyššího kopce Čertova Kamenu má 162 domů s 1133 obyvateli. Jest tudíž největší vesnicí v celém okresu. Byl zde také dosazen duchovní řád, který se zde udržel do husitských válek r. 1417. Tento řád zde vybudoval ve 13. století na kopci a strategicky výhodném místě kostel sv. Petra a ohrazený zdí. Ten prošel postupem času několika změnami. Roku 1624 nahradil Adam Pavel Slavata dosavadní trámový strop kostela klenbou. V roce 1674 byla nově od základů postavena věž o třech patrech, roku 1698 opatřena nová kamenná křtitelnice. Počátkem 18. století byla přistavěna kaplička Panny Marie Svatohorské, roku 1787 byla rozšířena prosbitář a roku 1819 dostal Lodhéřovský kostel definitivní podobu přístavbou pravé boční lodi. Kostel má gotické presbyterium a 3 lodě. Roku 1779 byly před vstupem do kostela postaveny barokní sochy sv. Jana a sv. Tadeáše. Také fara prodělávala občasné změny a úpravy. Důkladně byla přestavěna v letech 1724-1730. Z této doby pocházejí i její nástěnné malby a první patro.

Majitelé obce

Z historie obce podle Ph.Dr. Jana Muka vyčteme, že obec byla k roku 1294 majetkem Oldřicha II z Hradce a ke kostelnímu podacímu příslušela i část vsi. Jiná část vsi byla v roce 1365 darována Markétou z Hardegga, druhou manželkou Jindřicha I. z Hradce (+1363), klášteru klarisek v Krumlově, kde nakonec byla sama jeptiškou. Tato část zůstala při českokrumlovském klášteře až do roku 1502. Jiná část vsi pak byla v roce 1381 postoupena jako náhrada věna Johance, vdově po Oldřichovi z Desk a patřila ještě v roce 1456 k tvrzi Mnichu. Podací a část vsi připadla v průběhu 15. století ke Kardašově Řečici a s ní pak v 16. století opět připadla k Jindřichovu Hradci, k němuž pak náležela celá po další tři století. Významný český šlechtickýrod pánů z Hradce držel své statky nepřetržitě až do roku 1604, kdy zemřel poslední příslušník rodu v mužské linii Jáchym Oldřich. Dědičkou panství se stala jeho sestra Lucie Otýlie z Hradce, která se v roce 1602 vdala za Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka. Po smrti Lucie Otýlie z Hradce v roce 1633 se stal majitelem jindřichohradeckého panství Vilém Slavata. Jeho potomci pak vládli v Hradci téměř do konce 17. století. Nakonec získali panství Jindřichův Hradec Černínové sňatkem Marie Josefy Slavatové s Heřmanem Jakubem hrabětem Černínem z Chudenic. Černínové pak byli vrchností až do konce patrimoniální správy (1850) a majiteli statku až do roku 1945.

Podle Františka Teplého býval v Lodhéřově i panský dvůr, který zanikl za husitských bouří. Husitské bouře se přehnaly dvakrát vojensky i přes okolí Lodhéřov. Jindřichohradecká obec dostala roku 1509 od Lodhéřovského dvorce, když vrchnost poručila sedlákům dvorec zbořit. Tehdy zde byla zřízena cihelna pro potřebu města. Z ní se nepochybně stavěla i renesanční část hradeckého zámku na 3. nádvoří, neboť z roku 1593 je zachován nápis, že musela být dočasně zastavena stavba rotundy pro nedostatek cihel z Lodhéřovské cihelny. Roku 1658 dostal Lodhéřov na pečeť znak lilie s německým nápisem a letopočtem 1658. Roku 1683 se přes Lodhéřov přehnala válečná vlna třicetileté války. Když tudy procházeli vojáci, zabavovali co viděli, takže vzniklo spoustu škod. Z roku 1654 pochází dokument, který popisuje, že v Lodhéřově žilo 56 sedláků a 7 chalupníků. Asi od roku 1714 měli v Lodhéřově německou školu. Škola je trojtřídní a má filiálku v konečné vesnici mysem šest Neudek. Blízký Čertův Kámen (629 m), jenž zdejší Němci nazývají Teufelsteinem a také Feuersteinem, ovládá daleko široko celý údol jinřicho-hradecký, a skýtá pěkný rozhled odtud až k Třeboni, za níž se rýsují obrysy Šumavy. Neméně pěkný rozhled je odtud i směrem ke Kamenici. Rozhledu k Táboru překáží blízký vrch Brčík (639 m). Z Čertova kamene je výborně vidět Markštýn u Kumžaku i Homolku u Stráže. Zdá se, že v starých dobách i na Čertovu kamenu se konaly hlídky, které ohněm dávaly okolnímu obyvatelstvu i hlídkám na Karlštejně a Homolce znamení, že nepřítel se blíží. V roce 1782 měl Lodhéřov 715 obyvatel, Najdek 108, Dolní Radouň 594 a studnice 317 obyvatel.

Doba Marie Terezie

Příštích 100 let bylo vyplněno zápasy poddaných o robotní povinnosti a platy, zvyšované často libovolně vrchnostmi a jejich představiteli. Od doby Marie Terezie v 2. polovině 18. století začíná osvícenský aparát státní zasahovat do tohoto často bezprávního chaosu robotními patenty, novými hledisky snažícími se odměřovat povinnosti spravedlivěji podle hodnoty půdy a majetku. Jak daleko dospěla tato diferenciace v Lodhéřov, podává obraz například robotní soupis z roku 1787.Tehdy představovalo nejzámožnější skupinu 12 sedláků, druhou skupinu 25 sedláků, dále následovalo 14 zahradníků, 35 chalupníků a nejchudší skupina bylo 18 robotníků.

Soupis Volksbuch z let 1822 - 24 seznamuje s novým číslováním gruntů. Číslo 1 má fara, číslo 2 škola, gruntů selských je 136. Bývalí chalupníci, zahradníci a bezzemci splynuli zde pod společným označením Inleuto. Seznam uvádí u nich 88 jednotek a dlouhý výčet jmen vdov a sirotků.

Jazyková otázka

Ve druhé polovině 19. století se dostává do popředí jazyková otázka. Dochází k zápasu s rakouskou vládou o školy i o zastoupení ve veřejných orgánech. V Lodhéřově nenabyl tento zápas takové intenzity jako ve městech s převážně českým obyvatelstvem. Po zániku Rakouska se obce hlásili k tzv. deutschbömen, brzy se však začali odhlašovat, což je vidět na tomto vývoji: - v roce. 1880 žilo v Lodhéřově 1134 lidí, z toho 1128 němců a 6 čechů. V roce 1910 to bylo 988 lidí celkem, z toho 987 němců a 1 čech. V roce 1921 to bylo už 889 lidí celkem, z toho 814 němců a 69 čechů. V roce 1930 to bylo už 854 lidí celkem, z toho 739 němců a 112 čechů. Z těchto čísel je vidět, že řadě lidí bránila dříve ekonomická závislost přihlásit se ke kultuře české národnosti. Podle náboženství v r. 1921 žilo v Lodhéřově 886 katolíků, 1 evangelíků a 2 židé. Ve 162 domech žilo 216 rodin. Většina lidí se živila zemědělstvím. Byla tu však i výroba nábytku, kolařských potřeb, obchod se selaty a sýrárna firny Brunner z Jarošova. 15. září 1921 se začalo vyučovat v české škole, do které se přihlásilo 13 dětí z Lodhéřova a 5 z Najdeka. Pro Najdek byla povolena česká škola 21. 5. 1926 a začalo se učit v německé expozituře 1. 9. 1926. Při sčítání lidu bylo v roce 1930 v Najdeku 68 Čechů, to je 45,6 % obyvatel. Roku 1922 byl zřízen odbor Národní Jednoty Pošumavské, na kterou přispěli zřízenci a úředníci Živnostenské banky 35.000 Kčs. V roce 1935 byla postavena pro české děti nová budova školy, kde byla zřízena i mateřská škola. Hned po získání práva na český jazyk ve škole, zahájil učitel Sládek i boj za uplatnění českého jazyka i v kostele, kde ač ve farnosti žilo 10,28 % Čechů, se konaly všechny bohoslužby dosud jen německy. Teprve od 15. září 1923 rozhodnutím konzistoře byly zavedeny české bohoslužby v Lodhéřově každou osmou neděli. V obecním zastupitelství měli Češi od roku 1923 vždycky mezi 15 členy jednoho zástupce.

Mnichov a 2. světová válka

V kritických dnech předmnichovských vládlo i na Lodhéřovsku napětí.Němečtí záložníci podloe pokynů svých nacistických vůdců utíkali ozbrojeni do lesů a chystali se k boji. Jak se v Lodhéřov žilo za okupace, kdy patřil Lodhéřov k Německé říši jako nejsevernější výběžek žuly Niederdonau, vystihl historik Dr. Josef Klik z Deštné těmito slovy

Vysunuti zcela úzkým pruhem do českého kraje žili tito Němci po staletí v těsných stacích se svými sousedy. Výbojnější Němci se sice snažili porušovat toto soužití, ale bez úspěchu. Skoro všichni Němci dokonale ovládali český jazyk, zpočátku se nacismu bránili. V posledních letech před válkou se však nacismus jako zlá nemoc zachvátil tyto občany. Stávali se přes noc fanatickými stoupenci Henleina, přerušovali styk s Čechy, vyhrožovali jim a toužili jen po odtržení od Československa a po spojení s říší. A když vskutku roku 1938 byli připojeni k Německu, šíleli radostí. Většina čechů žijících mezi nimi toto utrpení nemohla snést a vystěhovala se. Češi z okolních vesnic nesměli vstoupit do jejich obcí, zatímco oni mohli volně přecházet "hranice". Po německých porážkách se toto obyvatelstvo snažilo obnovit styk s Čechy, ale bez úspěchu. Ve dnech květnové revoluce tudy projíždely prchající jednotky SS, hledající útočiště v Lodhéřově a nedalekém Mnichu. Zde došlo k tragickému boji českých a ruských partizánů s německou přesilou. Poslední palebná linie byla připravená na hřeben Čertova kamene a v klenovských lesích 9. května, kde padly poslední výstřely na Jindřichohradecku. Rudá armáda, nadšeně vítána v ulicích Hradce dopoledne 9. května osvobodila město a pokračovala pak odtud ve svém postupu jednak na Třeboň, jednak přes Řečici na Tábor. 10. května se rozjely její proudy i po vedlejších silnicích a v 10:50 přijela první sovětská auta z Lodhéřova do Deštné. Německé obyvatelstvo vyvěsilo bílé prapory a údajně bylo velmi skleslé. Druhého dne byla také v Lodhéřově oslava na znovupřevzetí české školy. V historii Lodhéřova nastala nová doba.

Konec války a poválečný vývoj

Do Prahy se vrátila vláda a 16. května 1945 prezident Dr.Edvard Beneš. Ve všech českých městech a vískách se tvořily ještě za německé okupace tajné revoluční národní výbory. Dělo se tak z pokynů československé vlády z Londýna a na výzvu čsl. Zástupců z Moskvy. Revoluční národní výbor byl utvořen i v Lodhéřově z Čechů, kteří zde i po odtržení našeho pohraničního území v roce 1938 žili a veškerá příkoří, útisk a nátlak až do konce vydrželi. Předsedou byl pan František Skůpa, rolník z čp. 57, členové pan Josef Plášil, rolník z čp. 7 a paní Anna Houdková z čp. 158. Veliká a těžká byla jejich práce, neboť vyskytly se mezi lidmi živly, které pod rouškou tmy a noci rozkrádaly národní majetek. Začalo se mluvit o odsunu Němců, kteří smýšleli s republikou nepřátelsky. Příprava byla prováděna plánovitě po bedlivém uvážení a promyšlení. Vždyť vystěhovati z obce člověka a jeho rodinu, kde žili již jeho předkové, nebylo žádnou maličkostí. Ještě téhož dne, kdy se odsun začal prováděti 31. 5. 1945, přijeli do Lodhéřov černovitčtí a táborští partyzáni vedeni velitelem plukovníkem Hobzou a ti z čali odsun provádět. Nařídili německému obyvatelstvu, aby se shromáždilo ve stanovené lhůtě v dolní části obce proti národní škole s nejnutnějšími zavazadly. Odtud šli všichni pěšky za doprovodu partyzánů do Jindřichova Hradce a z Jindřichova Hradce byli odvezeni vlakem přes Novou Bystřici do Rakouska. Ve vesnici zůstali z Němců pouze starci a nemocní, transportu neschopní a podle nařízení plukovníka Hobzy zůstali v obci také i takoví Němci, o kterých se soudilo, nebo bylo prokázáno, že byli nepřátelé fašismu a nacismu a o kterých se vědělo, že pomáhali místnímu českému obyvatelstvu. Tak zůstal v obci farář Lang se svou sestrou, kteří byli rakouskými státními příslušníky a dalších 31 Němců.

Odsun Němců

Ještě téhož dne, kdy se začal odsun Němců prováděti, přicházeli do Lodhéřova čeští občané ze sousedních českých obcí, aby se ujali opuštěných usedlostí a hospodářství a krmili a obsluhovali hladovějící dobytek do té doby, než budou hospodářství přidělena zájemcům, kteří na tento příděl měli zákonitý nárok. Podle dekretu presidenta republiky ze dne 21. června 1945 konfiskovat se bez jakékoliv náhrady veškerém zemědělský majetek, který byl až dosud v držení osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na jejich státní příslušnost. Konfiskovaný majetek přiděloval se podle zásady, že půda patří těm, kdož na ní pracují, hlavně zemědělským dělníkům, deputátníkům a malozemědělcům, až do 13 ha zemědělské půdy. Při místním národním výboru byla proto zřízena místní rolnická komise, která rozhodovala o přídělu zemědělských usedlostí po Němcích občanům majícím na příděl zákonitý nárok. Tak přicházeli do Lodhéřova uchazeči z táborského, kamenického, pelhřimovského, třeboňského a podobně. Místní rolnická komise přidělovala žadatelům bývalé německé usedlosti podle zemědělských schopností, počtu pracovních sil a počtu členů v domácnosti.

V čp. 186 - v budově bývalé německé "Raiffeisenky" se ubytoval krejčí Antonín Kolář a František Radoň, štábní strážný SNB. V místnosti bývalé "Raiffeisenky" začala pomalu rozvíjet činnost, tj. začala se zakládat "Kampelička". Do obce přišli příslušníci SNB, kteří převzali četnickou stanici. Velitelem byl ustanoven vrch. čet. strážmistr Antonín Zadražil, štáb. strážmistr Alois Nový z čp. 13 a František Radoň z čp. 186. Poštovní úřad převzal Jan Kubíček z čp. 175 a listonoši byli Jan Strejček z čp. 156 a Jan Hron z čp. 172.

Počátkem července roku 1945 svolala místní organizace Komunistické strany Československa, jako jediná politická strana v obci veřejnou schůzi do hostince Jana Kubíčka, kde byl zvolen první Místní národní výbor v Lodhéřově. Předsedou byl zvolen Josef Prener, řídící učitel obecní školy v Lodhéřově. Dalšími čtrnácti členy byli Josef Macura, František Skůpa, Karel Grundl, Karel Pánek, Josef Plášil, Josef Kroužek, p. Bednář, Bedřich Maňour, p. Vejvara, Antonín Slipka, Antonín Urban, Jaroslav Kubíček, Jan Kubíček a František Tomša. Hned po zvolení prvního národního výboru převzal tento obecní úřad a revoluční národní výbor přestal působit a ukončil tak svoji funkci. A tak všichni členové MNV ujali se těžké a odpovědné práce s řešením obecních záležitostí, práce s příděly občanům a jiné úkoly.